3 roky po smrti partnera jsem pochopila, že život se nedá odložit na až budu připravená .Takže tady jsem. Nepřipravená. Nedokonalá. Ale skutečná.Občas budu nejistá. Občas se zeptám, jestli mě pořád chceš. Není to proto, že ti nevěřím. Je to proto, že se učím věřit, že dobré věci neodchází.Není to nátlak na tebe. Je to boj s mými démony. A potřebuju parťáka, ne soudce.Už vím, že netlač mě do kouta říká jen ten, kdo by tam se mnou vlastně nechtěl být. Já hledám chlapa, co řekne v tom koutě je nám dobře, zůstaňme .Chci si psát. Chci se smát do mobilu jako puberťačka. Chci cítit motýly z vět, ne jen z doteků.A až mi bude smutno, nepotřebuju zachraňovat. Stačí, když tu pro mě budeš. Nic víc.Jestli uneseš ženskou, co miluje hluboko a bojí se nahlas... napiš. Jestli ne, nevadí ne každý na to má.